Posttraumatická porucha

Mít věci pod kontrolou – to je častý požadavek mnohých z nás. Život je pak prý jednodušší. Je spousta věcí, které si můžeme naplánovat do posledního detailu. Jsou ale i situace, kdy v našich plánech musíme spoléhat na jiné. Třeba, že přijedou včas, abychom stihli naplánovanou schůzku. A pak jsou momenty, které do našeho života vtrhnou bez ohlášení, a zanechají v něm dlouhodobé následky.

Komplexní, evolucí vypilovaná reakce organismu na stres nám umožnila přežít tisíce různých nebezpečných situací. Vše začíná v mozku, který okamžitě vyhodnotí všechny okolnosti a řídí nejen chování, ale zároveň vyvolá v těle fyziologické reakce, které nám umožní krátkodobě aktivovat rezervy pro útěk nebo boj. A ten může mít mnoho podob. Rozpoznávání a reakce na podněty spojené s nepříjemnou událostí jsou díky tomuto propracovanému systému velmi pohotové a předbíhají reakce rozumové.

Naše chování v emocionálně vypjatých chvílích z větší části určuje část mozku zvaná amygdala, která hraje hlavní roli také při vytváření a ukládání vzpomínek spojených s emocionálními událostmi. Takřka okamžitě se spouští také reakce takzvaného sympatického nervového systému.

Sympatická vlákna vycházejí z páteřní míchy a přes nervové uzliny vedou k cílovým orgánům. Dochází k rozšíření zornic, zrychlení srdečního tepu, zesílení srdečních stahů, zvýšení krevního tlaku, rozšíření průdušek, zrychlení dechu, ztlumení činnosti trávicího systému a k přesunu krve z vnitřních orgánů do periferie a svalů.

V mozku se také aktivuje hypothalamus a hypofýza, které následně ovlivní nadledviny. Ty začnou vylučovat adrenalin a další hormony, které hrají důležitou roli v regulaci metabolismu, dále podporují reakce organismu způsobené sympatickým nervovým systémem, a přispívají k uvolnění energetických zásob organismu. Reakce organismu na stresovou situaci je extrémně náročná na energii a vyčerpává rezervy organismu. Může tedy být pro organismus užitečná pouze v případě, je-li krátkodobá.

U části lidí vystavených stresoru se však projeví znovuprožívání stresové události v myšlenkách nebo snech. Pacient se často vyhýbá místu nebo situacím připomínajícím nehodu, může mít obtíže se spánkem, bývá podrážděný, mívá návaly hněvu, potíže s koncentrací a přehnané úlekové reakce. Pokud došlo k rozvoji těchto příznaků do 6 měsíců po události a trvají déle než měsíc, mluvíme o posttraumatické stresové poruše.

U člověka s posttraumatickou stresovou poruchou je jeho organismus stále v pohotovosti vinou zvýšené aktivity amygdaly a sympatiku. Pokračuje také tvorba stresových hormonů. Amygdala nedostala pokyn, že organismus je v bezpečí a ohrožení už zmizelo. Asi u třetiny lidí přinese spontánní zlepšení čas. Hlavní léčbou je psychoterapie, která může být doplněna také o farmakoterapii. Léčba může člověku pomoci znovu nabýt pocit kontroly nad vlastním životem. Znovu mít věci pod kontrolou. Alespoň ty, které pod kontrolou mít může.

TISKOVÁ ZPRÁVA